que les choses qui n’existent pas
adviennent,
de voir le bout de la steppe dédaigneuse
où je risque mes pas en aveugle,
et de brûler :
je dormirai, comme un oiseau la joie viendra
m’ouvrir le cœur, comment – je ne sais pas,
et rageusement
tuera le serpent dedans, le monstre, le suspendra
en sang, à la branche, au plus profond humide des bois
du désespoir,
Et, sentinelle aux portes de mon âme,
adoucira de larmes les pervenches de l’attente
en chantant.
*
Radost
Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,
že přece skončí se výsměšná step,
v které, cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak,
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí,
zčernalou, na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží,
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.
***
Bohuslav Reynek (1892-1971) – Le Serpent sur la neige (1924) (Editions Romarin, 1997) – Traduit du tchèque par Xavier Galmiche.